Válka, aneb komunismus je zase tu...

Když svět temná noc svírá,
když vše živé zmírá,
v té době, co v srdcích láska není,
kdy dobrá doba ve zlou se mění.

Obyčejný lid je cítit zradou,
bratr z bratrem mezi sebou kradou,
přemýšlím jak bolest je krásná,
žena není křehká ale drsná.

Vraždy se dějí každým dnem,
vítr roznáší ovzduší zlem,
nůž zarývám do hnijícího masa,
stékající krev je pro ně krása.

Bolest se stala vjemem,
proudící krev zabarvila nevinou duši.
Nevinou duši na chlapci smělém,
v jeho rukou srdce buší.

Netvor otevřel obří klece,
oběti se linou v prudké řece,
netvor netvora pustil ven,
černotou se zalil bílý den.

Jeden tyran vystřídá ještě horšího,
svou oběť zahnal do kouta,
už se nedožije dne dalšího,
říká se že válka je krutá.

Lidé už nemají,
čemu by věřili
a tak jen volají,
co od druhých slyšeli.

Co slyšeli je lež,
jeden otrok je jako veš,
malá veška co jí zamáčknou,
potom co z ní falešnou pravdu vymáčknou.

Zkrvavená těla leží na trávě,
mrtví muži, myslíc si že zemřeli ve slávě,
zmýlili se jen co je pravda,
pobili je jak dobytek , čistá zrada.

Nebesa plakala,
slunce zemřelo,
naděje vydechla,
jen beznaděj, toť jediné co se zrodilo.

Všichni už zapoměli,
 na teplo léta,
slavíci oněmněli,
palba z bojiště celý svět zmítá.

Tělo na těle,
krev se mísí z druhou,
tyrani slaví vesele,
číše k černému nebi pozvednou.

Víno z vínem,
krev z krví,
lev se lvem,
spolu se bijí.

Ostrý tesák v krční tepně,
šelma ztěžka oddychuje,
skočil mu na záda v  té tmě,
nikdy víc se nenadechne.