Když se člověk zamiluje
a myslí jenom na něj,
než se hlava vzpamatuje,
brzy přijde beznaděj.
Když na ni myslí,
strašně se mu stýská,
přemýšlí o tom jak kreslí,
a v očích se mu blýská.
Však to se jim děje v hlavě,
jsou od sebe vzdáleni,
asi to tak bude správně,
však v srdci tíží kamení.
On se jí neustále vzdaluje,
pláčem a krví zmáčená kůže,
do bloku ho pořád maluje,
a on trhá černé růže.
Před očima má moře,
a kolem hluší jenom vánek,
je tam s ní tak má se dobře,
Pohltil je věčný spánek.
Krásný sen zmizel,
změnil se v noční můru,
on marně pro ni slzel,
ona se mnila v stvůru.
Z lásky se stal velký omyl,
čistota se změnila v rudou barvu,
chtíčem spálila zelený stromy,
každého tvora i nenarozenou larvu.
Tu lásku sama zabila,
temnotě se poddala,
jeho city zradila,
k věčnému utrpení se odsoudila.
Byla odsouzena sledovat,
jak lidé spolu se milují,
po světě cestovat,
v zimě za okny citu ji zbavují.
Jeden z druhým nemůže být,
srdce praská když nemůže s ním být....
Žádné komentáře:
Okomentovat
děkuji za koment a přeji příjemnou zábavu melounci ;)