setkání s andělem

Hluboký les všude kolem,

vítr hladí tvář,

cosi plápolá za stromem,

mlhou prostupující zář.

větve mi překáží v cestě,

světlo už je blíž a blíž,

z korun stromů prostujují kapky deště,

avšak větve jsou jak ocelová mříž.

Lehnu si a musím se plazit,

jehličí mě škrábe po celém těle,

proč jen musí vítr tak studit,

avšak já cítila anděle.

prolezla jsem úzkou škvírkou,

tlukot srdce hlušil ticho,

na zemi leželo bílé pírko,

kapka krve brázdí mé břicho.

Otřu si ji,

pokračuji dál,

opodál cosi stojí,

pamatuji si jak se smál.

Opouští mě síly,

mé tělo už nedokáže pokračovat dál,

 jakoby mé nohy zkameněly,

a ten zářivý muž tam stále stál.

Zavřela jsem oči,

cosi mě vzalo do náručí.

Vůně a teplo mě probrali,

andělé z nebes jakoby se modlili.

Pohladil mě po mé ruce,

nebyl k tomu ničím nucen,

zalil mnou zvláštní pocit,

štiplavý vítr přestal studit.

náhle jsem spatřila bílá křídla,

jejich vůně levandulového mýdla,

zvnesli jsme se vysoko nad stromy,

byl tak krásný a tak jemný.

Anděl vzal si moje srdce,

tlouklo jenom pro něj,

cítila jsem jak bije prudce,

a mnou zalila beznaděj.

Jednou v životě se každý cítí výjimečně,

jako když se nás dotkne paprsek slunce,

zamyslet se že život jde báječně,

stačí jen otevřít srdce té dobré půlce.

Potom vmžiku anděl zmizel,

stejně jako teplo a něha,

mému srdci hrozně scházel,

tvář zas jako býlá stěna.

Vzpomínka na něho,

hřála mě dál,

bude to tak a vždycky bylo,

ta vzpomínka jak se anděl smál.