Zlomené paroží na prochladlé zemi,
paroží jež dřív značilo mou čistotu,
zraněný jelen, to vznešené zvíře se teď klaní,
panenské přírodě, která je díky lidem prokletou.
Mé srdce se odevzdalo lásce,
sladkým slovům, věcem co šly hladce,
paroží už teď obrůstá mechem,
čest vystřídala se se strachem.
Dala jsem mu, co mi bylo drahé,
všechno i láska něco stojí,
co se má stát nechť se stane,
mé srdce vystavované strachu už se nebojí.
Uschlý list padající s mou nadějí,
samota, věčná nejistota, tony co neladí,
umírající jelen řičící do hluchého větru,
tichá ozvěna co nese se do zmrzlých květů.
Oni ten křik neslyší,
neslyšíš ho ani ty,
a když se vítr utiší,
naposledy zaškubne prochladlými kopyty.
Pak už bude pozdě, aby jsi slyšel,
pak už bude na tobě abys mne našel,
našel tělo bez života a vznešeného paroží,
co na něm, ani vedle těla neleží.
Volám tě a ty jsi stále hluchý,
jako ten list co už je dávno suchý,
ukradl jsi mi ty parohy čistoty,
láskou mě zaslepil, byls to ty !
Nejsou to slova co působí bolest,
důvod té bolesti je zřejmý,
tvůj nezájem, tvá nepřítomnost,
byl jsi hluchý a teď i němý.
Jednou až někdo půjde kolem,
až se očima zarazí o červy prožrané zvíře,
jeho srdce mu vše řekne mým bolem,
jen na malou chvíli ho sevřou pevné mříže.
On pak bude vědět, že zlomenému srdci,
nebylo, není a nebude pomoci.
Naděje zemřela s jelenem,
shnila s těma parohama,
mezi jeho kostmi, tvým semenem,
černá květinka smrt obelhala.
Vyrostla tam jako vzpomínka na tvůj smích,
jako bezedný pohled tvých očí,
mohl jsi porušit vše svaté, nebyl to hřích,
ale ty zapomeneš, květina vykrvácí a náš příběh skončí...
Při slovu láska,
moudrému paroží srdce praská.
Žádné komentáře:
Okomentovat
děkuji za koment a přeji příjemnou zábavu melounci ;)