pátek 24. června 2016

Když láska odchází...

Když láska přijde,
celé tělo zalije hřejivé teplo,
však když náhle odejde,
vezme sebou veškeré světlo.

S srdci ve tmě malý plamínek,
pouhopouhá hřejivá myšlenka na ní,
 jen pár šťastných vzpomínek,
v samotě, bez radosti,  bez milování.

láska je cit jehož cena je vysoká,
za drobek štěstí z nás udělá nešťastného člověka.



sobota 10. ledna 2015

O andělu smrti

Na posteli bílé jako čerstvý sníh,
leží bezduchá žena,
zápěstí zkrvavené od pout tak moc utažených,
na její kůži samý šrám a modřina.

Do místnosti plné skalpelů a kleští,
vešel temný stín jež následoval muž,
byla jako bezmocný motýl v dešti,
nesl sebou ostrý nůž.

Rozepnul si kalhoty,
znásilňoval jí pořád a pořád dokola,
ona plakala, modlila se a trpěla.

A pak se zjevila,
mučednická duše jí volala tak moc,
až jí anděl smrti přišel na pomoc.

A věznitel stále nepřestával,
ale ona už jeho ani bolest nevnímala,
dívala se do očí zlému snu jež pro ni býval,
na starší ženu v černém jež u postele stála.

To bylo jediné co si přála,
polibek smrti od anděla.

Žena v černém se k ní naklonila,
její oči se topily v andělském pohledu,
smrt pak tiše roztáhla černá svá křídla,
rty na rty jemně políbila.

Konec příběhu o konci jedné ženy,
o andělu smrti,
co vždy slyší na zoufalé volání.



Doporučuji si číst báseň a u toho poslouchat jako kulisu tuhle emotivní epic písničku ...


sobota 3. ledna 2015

Poděkování 2013/ 2014

15334.. Tolikrát už jste otevřeli můj blog. Děkuji, že sledujete moje básně a obecně mou tvorbu. Vážím si každého rozkliknutí !! Ať už někomu, kdo něco jednorázově hledal, nebo někomu, kdo sem zamíří cíleně.. 583 tolika lidem se moje básničky líbí na stránce tohoto blogu na Fb :) Budu vděčná, když mě budete nadále sledovat i v tomto roce ! ještě jednou děkuji, tohle všechno mě povzbuzuje psát dál !

Zmařené přátelství

Ve světě plném chamtivosti,
voněl jeden krásný květ,
že v přátelství je síly dosti,
myslel, však vůně se začala vytrácet.

Aby ten květ přátelství,
aby mohl rovně stát,
obou dvou je povinností,
křehoučký květ zalévat.

Jeden z těch dvou nevěděl,
že lhostejnost není voda,
květ povadal, uschl, nevoněl
a z přátelství se stala vyschlá studna.

úterý 2. prosince 2014

Za stínem

Za stínem a hustým kouřem,
 skrývá cosi zrůdnou tvář,
stvůra co kdysi byla mužem,
marně hledá svatozář.







sobota 11. října 2014

Komentujte, kritizujte, nadávejte

Pokud strávíte tu chvíli přečtením mé básně, nebojte se ji okomentovat. ( ať už kladně nebo záporně ) Jak na vás zapůsobila, jak se po jejím přečtení cítíte ?
Vaše názory mě nutí psát další a další a mám o to důvod navíc, a to sice, že je čtete.

pátek 3. října 2014

Báseň o milování

Náhle se stala bezbrannou,
dospělá sebevědomá žena,
dotykem jeho sevřenou,
jako svázaná tiše sténá.

Teplý dech na jejím krku,
pomalu svléká šaty,
tak moc touží po jeho dotyku,
zarývá do jeho kůže nehty.

Přelývá se pocit horka,
srdce buší jako výstřely,
ona tak chtivá, mokrá,
zachvěla se v jeho sevření.

Roztáhl její nohy,
vší silou přitáhl její boky,
postel, pokoj ani celý svět už není,
dech začíná být těžký.

Jako by vlna co dráždí,
a při každém pohybu sílí,
on jako býk co do červené šály vráží,
konec světa je teď nerozdělí.

Když vlna nemohla být větší,
roztříštila se o stěnu,
skončili v nádherné křeči,
toť láska mezi mužem a ženou.

Nechutná báseň o tehdejší společnosti

Báseň inspirovaná tehdejší společností, kde lidé chudou spodinu využívali jako levnou pracovní sílu. Sirotčince si vydĕlávaly prodáváním sirotků jako dĕlníky...

A je zase čas úklidu...

V masivních trubkách,
kudy vnitřnosti z palíren tečou,
usazují se tam i v turbínách,
pro sirotky lidé nepláčou.

Ucpalo se potrubí,
ven se line odporný zápach,
všechno se uvnitř zahubí,
usmaží se v horkých párách.

Já navštívil jsem sirotky,
a všem dĕtem slíbil hračky,
nad skleničkou griotky,
já posílal je po jednom stokou plnou močky.

Pozastavil jsem stroj,
však stát mohl jen chvíli,
vařící, štiplavé páry jako včelí roj,
pomalé sirotky by uvařily.
¨
Otvory jsou tam moc tĕsné,
jen dítĕ tudy snadno proleze,
a když pára z potrubí klesne,
ze stĕn seškrabávají spálené maso a saze.

Z trubek se line odporný zápach,
já poslal jsem tam skupinu sirotků,  
vařící pára nahromadĕná v turbínách,
pak stroj povolil západku.

Dĕtský pláč a bolestný křik,
potom zasyčení a náhlé hrobové ticho,
odporná společnost plná odporných intrik,
před chudou spodinou září lhostejností a pýchou.

úterý 30. září 2014

Báseň o konci


Temnota, strach a děs,
Křik, zima, modlící se kněz,
místo, kde víra už nepomůže,
zbořený svět, zlo a rozkládájící se kůže.

Ulice plná smrtí vzaných těl,
odporný zápach k nebi čpěl,
hořící trosky domů a snů,
hrůza kolem vábí černou tmu.

A když zakryla ten,
zbořený svět v den,
kdy skončila lidmi prokletá,
zlem a násilím prohnilá planeta.


čtvrtek 11. září 2014

Odporná báseň

Jatka

Fleky vypadané srsti,
po kolena ve vlastním hnoji,
z vyhublých těl zírají kosti,
jen tak tam hladoví a vystrašení stojí.

Nozdrami dovnitř a ven,
dýchají odporný puch,
neví zda už je to jejich poslední den,
krvavé rány jim ožírají hejna much.

Pak se otevřou dveře,
světlo ukáže trpící stádo,
muž řetězem svážou za krk jedno zvíře,
jak táhnou, řetěz se zadře do krve.

Černý vraník bojuje z posledních sil,
muž ho zavedl do úzké chodby,
a tváří v tvář pochopil,
jak je člověk krutý, zlý a hrubý.

Nutí ho jít dál a dál,
bodali ho špičatou tyčí,
vzpíral se, bál, avšak  bojoval,
a rezavé řetězy řinčí.

Byl hubený a z úst vytékala pěna,
už byl na konci, otevřela se stěna,
vstoupil do ní a nemohl se vrátit
a útrpný život se začal krátit.

Pod ním pustili mixér,
on za živa ztrácel nohy,
skučel bolestí a trpěl,
nikdo neví, jak to bolí.

Klesal dolů do vlastní krve,
přál si smrt, ať vše už skončí,
den co den se tohle děje,
s půlkou těla s hrůzou v očích.

Vydá ze sebe smrtelný skřek,
lidské způsoby jsou brutální a odporné,
za smrt by cítil vděk,
klobásy, jitrnice a párky jsou jimi plněné.

To jen v tomhle zkaženém světě,
nechá člověk zemřít zvíře v bolesti,
v látce lidskosti přetrhané nitě,
v tomhle vyrůstají naše děti.

 Kdyby ten vraník a tisíce dalších,
kdyby uměl mluvit,
když umírají v krvavých kádích,
slyšeli by jste ho prosit, plakat a prosit.

sobota 30. srpna 2014

Že slabí mají právo žít

Smutné velké oči,
jež nemohou plakat,
člověk všechno krásné zničí,
ze zla a lhostejnosti nosí kabát.

Temná komora a stísněné stěny,
špičatou tyčí nutí jít zvíře dál,
vyčerpaně a vyděšeně funí,
právo žít mu někdo vzal.

Továrna smrti,
kde v temných kopkách,
vyhublým zvířatům jsou vidět kosti,
čekají na brutální smrt v jatkách.

sebrali jim právo žít,
umírají v bolestech ve vlastní krvi,
kdo to mohl dopustit,
lidskost vymírá a skoro už není.

Těchto pět slov ,, Že slabí mají právo žít'' ukončilo píseň Lucie Bílé. Nebyl to sice konec písně, ale dojalo jí to tak, že už ji nemohla dokončit. Nevím co si Lucie vybavila, co ji přimělo k pláči, když vyřkla tu větu. Mě rozpláče tohle a nejhorší je to, že se to děje každý den a nikdo s tím nic nedělá. Děkuji Lucii, že dokáže lidi dojmout svým hlasem a dobrým srdcem.  
















neděle 10. srpna 2014

Kdysi byl mojí láskou

Kdysi byl mojí láskou kůň bílej jak sníh, 
bělostná hříva vlála 
do všech dětských snů mých. 
 
 
Táta neměl moc peněz, 
celý roky se dřel, 
nadělal spoustu dluhů, 
jenom aby ho měl. 
 
Když pak s běloušem prvně 
na dostihy šel, 
na jeho rychlý nohy vsadil 
všechno, co měl. 
 
Bělouš běžel tak lehce, 
jako by vánek vál, 
všechny koně a jezdce 
za sebou zanechal. 
 
Při každým jeho skoku 
rostla naděje v nás, 
při jednom ale upad 
a zlomil si vaz. 
 
Táta neřekl slovo, 
jako socha tam stál 
a já poprvé viděl, 
jak se rozplakal. 
 
Kdysi byl mojí láskou 
kůň bílej jak sníh, 
bělostná hříva vlála 
do všech dětských snů mých. 



Tahle stará píseň dokáže člověka rozbrečet !